Abychom pochopili původ lurchera, je třeba porozumět úloze pracovního ohaře v průběhu věků. V době vzniku lurchera (kolem 14. století) bylo vlastnictví chrtů omezeno na šlechtu, královskou rodinu a šlechtu vlastnící půdu. Pro každého, kdo nepatřil do této elitní kategorie, znamenalo vlastnictví chrtů vlastně přiznání viny – protože je zřejmé, že vlastnictví „nelegálního plemene“ znamená, že má člověk ve zvyku pytlačit zvěř (jeleny, zajíce, králíky) patřící majitelům pozemků.
Trest za vlastnictví takového psa mohl být přísný a dosti vynalézavý (oběšení, kastrace, oslepení, zašití do srnčí kůže a následný lov divokými psy), a proto bylo rozumné mít psy, kteří byli učenliví, ale zároveň chytří, rychlí a efektivní při lovu – a kteří měli dovednosti a tělesnou stavbu loveckého psa, skrytou pod chlupatou srstí pracovního ovčáckého psa nebo psa na hnaní dobytka.
Původní lurcheři tedy vznikli nelegálním setkáním vypůjčeného plemenného psa a jakékoliv feny zemědělského psa, která byla k dispozici. Nyní, když už není vlastnictví sighthounda nebo lurchera nelegální, není třeba mít chlupatého, dobře maskovaného psa a lurcheři proto vypadají mnohem více příbuzní sighthoundům. Stále by to měl být pes schopný poslouchat pokyny psovoda, lovit zrakem a ochotný přinášet zvěř na ruku.
Plemena loveckých psů jsou vyšlechtěna pro určitou práci, která se v minulosti lišila v závislosti na druhu, který lovili, a na prostředí, ve kterém lovili. Pes potřebný pro práci ve smíšené smečce pachových psů, teriérů a fretek v ostružiní a trnitém porostu je zcela jiný než pes potřebný pro sledování zvěře na hladce obdělávané pastvině.
Vysoký pes loví vyšší kořist, ale zakopne a spadne, když se snaží zachytit menší, rychle kličkující zvíře – a tak byli lurcheři cíleně vyšlechtěni pro práci, kterou jejich majitel potřeboval. Lurcherský pes je tedy skutečně originálním „designovým“ psem – je navržen tak, aby vyhovoval potřebám konkrétního majitele, loviště a regionu.