Původ
Předpokládá se, že jde o jedno z nejstarších japonských plemen, neboť kosti odpovídající modernímu psovi shiba-inu byly nalezeny na archeologickém nalezišti z období Jōmon, tedy nejméně 500 před naším letopočtem. Předpokládá se, že později, kolem 3. století našeho letopočtu, byli tito psi vyšlechtěni pářením s imigrantskými psy typu špic, což jim dalo vztyčené uši a zatočený ocas. Jedná se o jedno z nejoblíbenějších společenských plemen v Japonsku, které se stalo součástí japonské kultury v 7. století a používalo se k lovu jak malých ptáků na zemi, tak i větší zvěře, jako je divoká prasata. Vzhledem k oblibě importu zahraničních plemen se stal shiba-inu ve 20. letech 20. století extrémně vzácným, a tak lovci v roce 1928 zahájili program pro jeho záchranu. V roce 1934 byl stanoven standard plemene a v roce 1937 byl shiba-inu prohlášen za národní památku, díky čemuž počet plemene neustále narůstal. Přestože plemeno během druhé světové války trpělo a po ní vypuknutí psinky ještě více snížilo počty, plemeno opět vzrostlo, a to co do počtu, tak i do popularity, a stalo se nejpočetnějším ze všech původních japonských plemen. Nyní je populární mimo Japonsko, zejména v Evropě, Austrálii a Severní Americe.