Jedná se o psa s dlouhým hřbetem a krátkýma nohama, kterého každý pozná. I když je to plemeno malého vzrůstu, je přesto svalnaté a mohutně stavěné se širokým hrudníkem a dobře vyvinutými předními končetinami. Mají hustou, drsnou srst, která se vyskytuje v různých barvách.
Nejčastější zdravotní problémy jezevčíků souvisí s jejich tělesnou stavbou – kvůli dlouhému tělu a krátkým nohám jsou náchylnější k onemocněním páteře a kloubů. Dále se může vyskytnout:
– Výhřez meziobratlové ploténky, což vyvolává tlak na nervy v míše, způsobuje bolesti zad a slabost a může vést k paralýze končetin.
– Úhlová deformace končentin, která je způsobena asynchronním růstem páru kostí, které se zdají vybočené nebo otočené a mohou mít za následek bolest a kulhání.
– Cushingův syndrom, při kterém se produkuje příliš mnoho přirozeného steroidního hormonu (nazývaného kortizol), což vede k příznakům, jako je nadměrné pití a únava.
– Progresivní retinální atrofie, což je dědičná porucha, kdy část oka degeneruje a chřadne, může vést ke slepotě.
– Laforova epilepsie, což je dědičné onemocnění, při kterém nelze rozkládat sacharidy, což má za následek hromadění toxinů a nervové příznaky.
Dostupné testy:
– Testování DNA na progresivní atrofii sítnice, které odhalí predispozici k tomuto onemocnění.
– Testování DNA na Laforovu chorobu.
– Screening dědičných chorob a vzhledových znaků psa.
Tento pes může být velmi samostatný a potřebuje laskavý, důsledný a trpělivý výcvik. Je nutná včasná socializace, aby si zvyknul na děti, cizí lidi a jiná zvířata. Je to plemeno, které se velmi upne na svou rodinu a obvykle na jednoho konkrétního člena rodiny, k cizím lidem bývá rezervovaný. Jezevčík se hodí pro majitele, kteří sice nemají mnoho prostoru, ale chtějí silného, odhodlaného společníka, který půjde všude s nimi –jezevčík je nerad sám.
Původ jezevčíků lze vysledovat až do 15. století do Německa. Psi typu jezevčíka se však objevili i ve staroegyptském a mexickém umění a pozůstatky podobného psa byly nalezeny spolu se zbytky lodních vraků v Itálii, které se datují do 1. století našeho letopočtu. Standard německého plemene byl stanoven v roce 1879 a klub plemene byl založen v roce 1888. Jezevčíci se dostali do Velké Británie spolu s princem Albertem a v průběhu 19. století se stali v Británii a Americe populárními. Trpasličí jezevčíci byli používáni místo fretek k lovu králíků z jejich nor.
Tento pes potřebuje minimálně půl hodiny pohybu denně. Než je pustíte z vodítka, ujistěte se, že spolehlivě reagují na přivolání, protože jejich lovecké instinkty je mohou dohnat k útěku při pronásledování pachu nebo kořisti. Mějte na paměti, že jezevčíci byli vyšlechtěni k norování a mohou se prohrabávat pod mnoha typy oplocení, proto zkontrolujte zabezpečení své zahrady.
Trpasličí jezevčíci jsou o něco méně robustní než jejich standardní protějšky – snáze se zvedají a stejně snadno se o ně zakopává. Majitelé budou muset být přiměřeně zdatní a aktivní a mít zájem o zábavný výcvik. Drsnosrtý jezevčík bude potřebovat stříhat a budou potřebovat stříhat a 2x ročně trimovat, což lze provést doma nebo v psím salonu. Toto plemeno nezvládá dobře schody a nejlépe se hodí do přízemního domku nebo bytu.
Malí psi mají rychlý metabolismus, což znamená, že spalují energii vysokou rychlostí, jejich malý žaludek tedy musí jíst málo, ale často. Krmiva pro malá plemena obsahují všechny důležité živiny v odpovídajícím množství a v menších granulích, které lépe vyhovují malé tlamičce. Zároveň podporují žvýkaní, které zlepšuje trávení.
Trpasličí drsnosrstí jezevčíci jsou poměrně nenároční na údržbu; srst stačí vyčesat dvakrát týdně, aby se odstranily odumřelé chlupy.
Trpasličí jezevčík není dobrým rodinným psem, zejména pro malé děti, protože je náchylný ke zraněním, někdy je vznětlivý a nemá rád bouřlivé hry. Většinou se upne na jednoho člověka než celou rodinu. Ačkoli je pes obecně považován za vhodného domácího mazlíčka k dětem, vždy je třeba naučit děti a psy spolu vycházet a respektovat se. I přesto by ale nikdy neměli zůstat spolu o samotě a dospělí by měli dohlížet na jejich vzájemné interakce.
Trpasličí jezevčík nepotřebuje mnoho prostoru, ale potřebuje přístup ven na cvičák a má rád malou zahrádku. Díky svému tvaru se lépe cítí v bytě nebo přízemním domku, protože schody mu dělají problém.
Jezevčíci nejsou nejlepšími žáky, ale měli by se naučit základním dovednostem včetně chůze na vodítku a v postroji. Důležitá je socializace s ostatními lidmi, protože k cizím lidem mohou být rezervovaní až nepřátelští.
